Nejvyspělejší technologie druhé poloviny 20. století si vyžádaly i moderní spojovací materiály - lepidla, která musela být rychlá, ale zároveň vykazovat i vysokou pevnost spoje. Světlo světa spatřila kyanoakrylátová lepidla (běžně známá pod názvem sekundová nebo vteřinová lepidla). Sortiment těchto lepidel je nyní velmi široký. K dostání je celá řada běžných tekutých a gelových "sekundovek" v balení na štítu, v dávkovačích apod. Lze však koupit i speciální lepidla a soupravy ke specifickým aplikacím.
Než se budeme těmto specialitám věnovat, je třeba si říci něco o principech fungování kyanoakrylátových lepidel. Patří do kategorie lepidel, která vytvrzují chemickou reakcí - tzv. chemicky reagující lepidla. To znamená, že ke konečnému vytvrzení je nutné nastartovat velmi rychlou polymerizační reakci, která ve velmi krátkém čase zajistí dostatečné vytvrzení lepidla. Podívejme se na tento proces i po odborné stránce. SG (Super Glue, jak se jim také říká) si našla celou řadu spokojených, ale i nespokojených zákazníků. Proč tomu tak je? Za prvé si musíme uvědomit, že i tato lepidla mají své limity. Nejsou po vytvrzení pružná - nelze tedy jimi lepit pružné materiály. Neodolávají působení vlhkosti - rozdrolí se a ztratí pevnost a soudržnost. A na závěr, konečná pevnost je zaručena při lepení spojů o ploše do 1 cm2. Kombinací těchto vlastností máme vymezenou oblast použití sekundových lepidel.
Každý se určitě setkal s další, ne zrovna nejlepší vlastností sekundových lepidel, a to s jejich stárnutím a znehodnocením. Setkal jsem se s mnoha označeními pro tento proces - někdo mluvil o vyschnutí vteřinovky, někdo o ztvrdnutí. Někdo dal lepidlo do lednice, a přesto se vypařilo apod. Jak to tedy s touto vlastností ve skutečnosti je? SG je reaktivní lepidlo, ze kterého se nemůže nic odpařit. Problém nastává na samém začátku, již při prvním nanesení lepidla. Ten, kdo nanáší SG na povrch lepeného materiálu tak, že se dávkovací špičkou dotkne tohoto povrchu, vlastně nastartuje polymerizační reakci lepidla v dávkovací špičce. Pokud pak uloží SG do lednice, proces polymerizace lepidla se velmi zpomalí - SG při nízkých teplotách, cca + 5 °C, reagují velmi pomalu, ale nezastaví. Po určité době zreaguje všechno lepidlo již ve vlastním obalu a je znehodnoceno. Proto doporučuji aplikovat SG nepřímo. Kápnout na lepený povrch a rozetřít pak již např. párátkem nebo špejlí.
Proces vzniku lepeného spoje za použití kyanoakrylátových lepidel je velmi rychlý. Mnohým však připadá, že opačný proces, tedy rozrušení spoje a především odstranění lepidla, je stejně snadný. Některá lepidla se již přímo dodávají s tzv. debondéry, tedy materiály pro odstranění vytvrzeného lepidla. Tyto organické sloučeniny vyrobené na éterické, vysoce těkavé bázi rozrušují strukturu lepidla a pomáhají ho odstranit. Jelikož se jedná skutečně o velmi těkavé látky, spotřeba těchto debondérů je při odstraňování sekundových lepidel veliká. Pokud odstraňujeme lepidlo z tvrdého, pevného povrchu, většinou se to podaří. Pokud se budeme pokoušet odstranit lepidlo například z textilních materiálů, bude náš úspěch velmi nejistý. Debondér se totiž do látky nasaje a vyprchá dříve, než se cokoli s naneseným lepidlem stane.
Některé nevhodné vlastnosti SG lze eliminovat použitím aktivátorů, urychlovačů apod. Jedná se především o lepení materiálů s kyselým pH (hlavně dřevité materiály). Kyselé prostředí totiž značně prodlužuje polymerizační reakci, ke které v lepidle dochází a konečná doba reakce je mnohokrát delší, než obvykle. Zde se používá urychlovač SG a to tak, že na jeden lepený povrch nanesete lepidlo a na druhý urychlovač, který po spojení zajistí dostatečně rychlou polymerizaci a vytvrzení lepidla. Dalšími problematickými „za běžných podmínek neslepitelnými“ materiály jsou plasty PP (polypropylen) a PE (polyetylen), které jsou silně nepolární a odpuzují lepidla obdobně jako teflon (PTFE) odpuzuje vodu.
Používání plastů v dnešní moderní době s sebou také nese úskalí při jejich lepení. Ne vždy na nich nalezneme známé symboly jasně definující, o jaký plast se jedná. Při určení typu plastu si musíme poradit sami. Velmi jednoduchou technikou pro zjištění slepitelnosti plastového materiálu je jeho vhození do vody. Pokud se plast potopí, není problém. Pokud však plave, jedná se o obtížně slepitelný plast, na který již musíme jít dobře připraveni. V tomto případě použijeme SG s tzv. aktivátory. Ty se nanáší na oba lepené povrchy, kde se nechají zaschnout. Jejich úkolem není naleptat materiál, jak si mnoho lidí myslí, ale změnit jeho polaritu, aby se stal smáčivým. Pak již jen naneseme SG na jeden lepený povrch a ihned spojíme. Dojde zde ke standardní reakci a vznikne plnohodnotný spoj odpovídající ovšem možnostem sekundových lepidel, které jsem výše zmiňoval. Více o lepení plastů se můžete dozvědět v samostatném článku.
Některé nepříjemné vlastnosti sekundových lepidel (tvrdost, nejsou odolné vlhkosti apod.) byly díky novým znalostem a možnostem odstraněny a nyní jsou k dispozici tzv. lepidla nové generace, které nám možnosti lepení opět o něco posunují kupředu.